Agresivita u Akita inu

„Jé, to krásnej husky…! Známí ho taky měli, ale šedivýho…“ tak to obvykle začíná setkání Hagise s cizími lidmi na ulici a končí slovy: „To není určitě akita inu, to jsou kousavý a nevypočitatelný bestie, on je tak strašně miloučkej…“. V podvědomí mnohých lidí skutečně je synonymem pro akitu krvelačnost a agresivita, ale proč? Jaký mají k tomu důvod? Lidé, se kterými se vídám na výstavách na svého méďu nedají dopustit pro jeho dokonalou a hlavně milou povahu, ani já nejsem výjimka. Nesetkala jsem se (až na pár ojedinělých jedinců) s akitou, která by byla vyloženě zabijácká ke všemu, co se hýbe. Ba naopak, většina akit se na mě vrhla s úmyslem ulíbat mě k smrti, expert je na to Hagurova sestra Harumi, která tuto „vražednost“ kombinuje s pevným objetím kolem krku… Ale o tom se v žádné encyklopedii bohužel nedočtete. Jak to tedy doopravdy je?

Na stále se hromadící reakce a dotazy týkající se jejich agresivitu, jsem se rozhodla jejich reputaci vylepšit. Po usilovném hledání a hlavně zkontaktování s profesionály se se rozhodla ukončit kolování této fámy a vše uvést na pravou míru. Je mi jasné, že mnozí článek přehlédnout jen kvůli tomu, že akity nejsou jejich plemenem, ale agresivita se pouze akit netýká… Začnu dost obecně. Většina majitelů „bojových plemen“ se obvykle ohrazuje tím, že jezevčíci a němečtí ovčáci útočí daleko častěji než např. medii oblíbený pitbull. Je to samozřejmě tvrzení pravdivé, ale pouze z toho důvodu, že ovčáci a jezevčíci patří mezi nejoblíbenější plemena a je jich tedy více. Lidé by si měli, co nejdříve uvědomit, že neutočí plemeno, ale pes. A to pes, který byl nesprávnou výchovou či v mnohých případech nevýchovovou, zle poznamenán. V drtivé většině stojí za agresivním chováním člověk, velice malé procento je zastoupeno psy s vrozenou agresí a psy nemocnými (nádory, vzteklina apod.). Lidé podceňují nejen sílu psa, ale hlavně jeho inteligenci a nesprávným přístupem mu ničí od přírody vyrovnanou povahu. Zvířata nejsou agresivní, nevedou mezi sebou války, prostě reagují na danou situaci.

A teď zpátky k akitám… Přečetla jsem hodně diskuzí a snad na každé se najde nějaký ten problém s akitou. Problémy se týkají výcviku, agresivity a dominance. Lidé si tam neodborně radí a málokterý se obrátí na profesionála či alespoň na zkušeného chovatele. Sdělují si zde své zaručené zkušenosti o tom, jak zlé a nevychovatelné akity jsou. O důvodech jejich chování, ale nenajdete ani zmínku. Pro ukázku cituji z webu www.women66.com, kde se zabývali tématem jakého psa si pořídit: „Viděl jsem psa (akita inu), o kterém majitel vykládal, že se s agresivitou rodí. Pokousal v okolí jedenáct psů, nikdy nebyl na vodítku, nikdy neměl košík, ale bohužel si nikdo netroufl podat na majitele trestní oznámení, protože se ho téměř všichni v okolí báli. Poté co se odstěhovali, toho psa prý majitel zastřelil v sebeobraně. Další akita inu, kterého jsem poznal blíž, byl na psy něžný a spoluvychovával chovnou stanici whippetů a naháčů.“ Na tomto příspěvku je jasně vidět chyba, kterou dělá většina „chovatelů“ plemene akita inu. Pes se ohání, vrčí nebo i napadá a jedinou reakcí majitele je: „To je akita!“. Mohu vás, ale bezpečně ujistit, že to skutečně není akita v pravém slova smyslu. Je smutné, že lidé, kteří o akitě uvažují a jdou se podívat na výstavu, jsou svědky výstupu majitele, jehož pes se ohnal po rozhodčí, slyší tento výmysl… A lidé kteří neznají psy, natož akity, svorně přikyvují a ke slovu „akita“ si automaticky připojí slovo „zlá“. To není zrovna dobrý obrázek pro žádné plemeno. Zjistila jsem kolik majitelů akit vyhledalo odbornou pomoc. Odpověděli mi čtyři znalci (jejich jména a kontakty naleznete na konci článku) a čísla jsou dalo by se říci příznivá, pokud to bereme, tak že chování jiných psů nebylo natolik závažné, aby potřebovali pomoc. Tak tedy od roku 1996 bylo u odborníků 52 akit, zdaleka ne všechny však měli problémy s agresivitou. Mezi psy se vyskytovali jedinci jak s průkazem původu, tak bez něj. Ve většině případů se jednalo o špatnou výchovu a nejasné stanovení priorit mezi psem a majitelem.

Akity jsou krásné plemeno, huňáči, do kterých se snad každý zamiluje už z obrázku, to je hlavní důvod proč akity končí špatně. Lidé, kteří si psa doplňují pouze jako módní líbivý doplněk, nikdy nemohou pochopit jeho psychiku. A u akit to platí dvojnásob. Aby člověk správně vychoval psa, musí mu především naslouchat a porozumět. Každý tvor je osobnost, které se žádná jiná nepodobá. A akity jsou mimořádně velké osobnosti, které by si mohly vládnout sami. Ale žijí s lidmi a tak očekávají to samé od svého pána. Psi kladou na své pány až moc velké nároky. Akita potřebuje v pánovi najít oporu, aby s z ní stal klidný a vyrovnaný pes bez jakéhokoliv náznaku bázlivosti, agresivity či dominance. Pes, který si všimne, že jeho pán je roztěkaný a sám si neví rady, se snaží nastoupit na jeho místo vůdce a nastolit opět potřebný řád. Je pouze v lidských rukou, jak pomohou svému psovi najít sám sebe a ustálit se. Je nutné, aby se člověk snažil pochopit chování psa, což se nemůže stát, když mu nebude důkladně naslouchat. Aby člověk byl se svým psem dokonale spojený, musí se naučit pozorovat a vnímat i ty nejniternější signály, které zvíře neustále vydává, aby člověku pomohlo najít cestu. Myslím, že hlavní problém v dnešní době je nedostatek pochopení a to nejen mezi lidmi a zvířaty. Vše záleží na komunikaci a důvěře. Člověk by měl dát psovi prostor pro jeho vyjádření, ale zároveň musí dávat pozor na jisté hranice a psa krotit.

Na mnoha webových stránkách je napsáno, cituji: „Dvě věci však akita rád nemá: majitele, který jej chce k něčemu nutit a ostatní velké psy, kteří se mu ihned nepodřídí.“ Ani nevím, kdo toto moudro napsal, protože se informace kopírují z jednoho webu na druhý… Akity svého pána milují, i když občas jsou k něčemu nucené, je ale třeba vymezit meze „nucení“. Nutit psa, aby něco udělal, i když se mu do toho zrovna moc dvakrát nechce, je u tvrdohlavých akit běžné. Já sama Hagura denně nutím, aby si sednul, aby nežebral, neštěkal, slezl z gauče… a stejně si myslím, že mě miluje stejně jako páníčka, jenž ho pouze rozmazluje dobrotami. Abych to uvedla na správnou míru, akity nemají rády pány, které je nutí násilím. Násilí v akitách vzbuzuje snad všechny negativní formy chování, jaké si umíte představit, ale stejný účinek má násilí u jiných plemen a dokonce i u dětí. A i k tomu, že akita nemá ráda velké psy, kteří se jí nepřizpůsobí, mám jisté výhrady. Dobře socializovaný pes, nemá žádný problém začleňovat se do kolektivu, ať už se mu ostatní podřídí nebo ne. U akit, kde socializace chybí, se setkáváme s tím, že si až přehnaně chtějí každého psa podřídit, a když neuposlechne, končí většinou zle. Proto každý, kdo akitu má, nehledě na to, jak dobrý výcvikář je, musí štěněti od brzkého věku zajistit kontakt s cizími psy. Když se o socializaci snažíte v pozdějším věku, svého také můžete docílit, ale zřejmě už nikdy nebude cizím psům důvěřovat natolik, aby si s nimi radostně hrál. Obvykle cizí psy ignoruje, chodí kolem nich takřka bej zájmu, a raději odvrací hlavu. I to je ale lepší než se bát vyjít se psem na ulici, kvůli strachu, že by mohl někoho napadnout.

Další důležitý fakt, který přispívá ke špatné pověsti akit je nevhodnost jejího majitele. V žádném případě by si akitu neměli pořizovat lidé, kteří žádného psa nikdy v životě neměli nebo v mládí u babičky měli Puňtu, za kterým občas o prázdninách jezdívali. Akity jsou pouze pro zkušené pejskaře, kteří ví, jak se psem zacházet. U majitelů, kterým se akita stává prvním plemenem, se často můžeme setkat s odporem ke všem akitám, protože ta jejich nebyla zrovna hodná. Neuvědomují si ale, že právě oni tvořili povahu jejich psa a dopustili se hrubých začátečnických chyb. Další rizikovou skupinou, a domnívám se, že tou nejhorší, jsou lidé, kteří si akitu pořídili jako „luxusní orientální prostředek pro vyjádření své movitosti“ nebo ti, kteří si chtějí uspokojit své ego tím, že mají velkého a díky výchově i zlého psa. Tito lidé psa často drží v kotci, občas se pokusí učinit něco, co nazývají výcvik, drží si psa od těla a nikdy se nesníží k tomu, aby si s ním dokonce hráli… Akita odtržená od rodiny trpí a vytváří si vlastní svět, ze kterého se člověk postupně ztrácí… Z těchto smutných faktů čerpají i zákonodárci, kteří v mnohých zemích a městech chov akit zakazují nebo ho omezují nejrůznějšími vyhláškami, registracemi apod. (např. Indiana, Singapur, Londýn, Dublin, Arkansas, Plattsburg-New York, Massachusetts, Chicago…). Nejedná se zde pouze o akity, ale souhrn „potencionálně nebezpečných plemen“, mezi která např. patří: americký stafordšírský teriér, anglický stafordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, tosa inu, rotvailer, pitbul, anglický mastif…a jejich kříženci. Jsou známi i případy, kde v Americe chodili pověření lidé od domu k domu a všechny psy, kteří spadali do zakázaných utráceli…

Akity jsou jedinečné a vyžadují jedinečný přístup, který se ale u každého psa liší a na který musí pán přijít sám. Věřím, že když majitel pochopí alespoň z části svého psa, vyhne se nepříjemnostem spojenými s agresivním chováním. Je na nás jak se k problémům postavíme a zda je budeme řešit či dělat mrtvého brouka.

Velké díky za poskytnuté informace patří:

V. Brunclíkové e-mail: ambra@iol.cz, www.psiskola.cz

I. Eichler e-mail: eichler.ivo@seznam.cz, www.ivoeichler.com

MVDr. H. Žertová e-mail: poruchy@chovani.info, www.chovani.info